Přehled článků  Když hudba způsobí ticho

Když hudba způsobí ticho

3.5.2019 00:00  |  Rozhovory

NIC NA TOM, CO CHARLES VAN OOSTERUM říká a dělá, není obvyklé. Jeho firma Kharma navrhuje a vyrábí prémiové hi-fi sestavy a reproduktory. A nejenom to. S Charlesem sedíme v pražském showroomu Voix, který také navrhl od podlah po strop – koberce, tapety, pohovky, dokonce větrání pro topení, všechno vymyšleno, aby to nerušilo poslech hudby. A upřímně, pokud máte hi-fi za dvanáct milionů, nechcete, aby vám něco kazilo zážitek. Ano, dvanáct milionů. Jenom CD přehrávač je skoro za devět set tisíc. Zesilovač za dva miliony. Reproduktory za čtyři. Pak ještě kabely, předzesilovače, master hodinky a tak dále. „Držíme teď několik rekordů, máme třeba speakery za milion eur,“ usmívá se Charles. Kharma je naprostým opakem toho, jak dnes hudbu posloucháme. Jejich nadšený tvůrce ale netouží vyrábět drahé mašiny jen kvůli výdělku. Je to posedlost ultrakvalitním poslechem hudby. Ale kdy se u malého kluka z holandské Bredy zrodila? V rané pubertě začal chodil na blešáky. Kupoval si tam stará rádia a pak je rozebíral do posledního škroubku. To není až tolik divné. Všichni jsme jako děti rozebrali nějaké staré rádio nebo starou hračku, abychom viděli, jak vypadá zevnitř. Tím to ale pro Charlese neskončilo. „Z rádia jsem vyndal repráky a vyrobil pro ně nové samostatné krabice. Pak jsem zjistil, že to zní daleko lépe než předtím.“ Ve čtrnácti už reproduktory nejenom vyráběl, ale i prodával. První zpeněžil – jak jinak – u vlastních rodičů. Další pak u rodičů svých kamarádů, to už musel dodávat opravdu kvalitní zboží. Přišel tenkrát s revolučním nápadem. „Instaloval jsem u nich doma do stropu takové malé satelity místo světelných bodovek, které jsem vyšrouboval. Dole jsem schoval subwoofer. O dvacet let později začali v Bose vyrábět něco podobného,“ vzpomíná Charles na období, kdy každou zakázku dělal na míru. To, že byl jediným dítětem, které montovalo u dospělých repráky, mu nevadilo. „V mém životě bylo pořád několik prvků, které byly malinko mimo mainstream,“ říká s elegantním understatementem. Odmala jej zajímá, jak věci fungují. Přemýšlí o nich do hloubky. V práci mu pomáhá i sport. Na vrcholné úrovni se věnuje aikidó. „Je to vlastně jediné spirituální bojové umění. V karate je cílem zranit protivnika. V aikidó nejsou ani zápasy, protože není výherce. Kdo útočí, ten už prohrál,“ říká. Filozofii aikidó aplikuje Charles van Oosterum i v byznysu. „Když třeba u nás Albert jednoho dne nabízí v reklamě brambory za euro, tak pokud bych byl konkurenční supermarket, podle karate přístupu bych své brambory nabídl za 99 centů,“ vydává se Charles do světa zeleniny. „Způsob aikidó znamená – jo, brambory jsou dobré, cena jedno euro je skvělá. My máme třeba batáty, to je dobrá alternativa k bramborám.“ Žádný protiútok na konkurenci. A jak je to, když třeba neprodává brambory, ale dejme tomu, nesmírně drahé hi-fi? „Při vší úctě, nemyslím si, že mám vůbec konkurenci, spíš kolegy. Nesmíte za každou cenu hledat jakousi audio Valhalu, protože pak člověk naprosto ztratí spojení s reálným světem.“ Dnešní svět je ale přece přesně tou hlavní překážkou pro kvalitní poslech hudby. Hudba běží z malých bezdrátových repráků z digitálních formátů. Kvalita lidi moc nezajímá. Podle Charlese se ale vše rychle mění. „Ne snad proto, že by lidé víc rozuměli kvalitě hudby, ale proto, že digitální formát se zlepšuje,“ vysvětluje. A jak se výrobce milionových hi-fi systému dívá na dlouholetý souboj analog proti digitálu? „Tento CD přehrávač je velice drahý,“ ukáže rukou, „ale když máte velice kvalitní desku, tak vydá lepší výkon než tato CD krabice za sto tisíc eur.“ Na CD je místo pro 640 MB dat. Informace, kterou v sobě skrývá jedna strana LP, je podle Charlese několik terabytů . Další nevýhodou digitálního formátu je nutnost jej opět konvertovat v analogový signál. „To je stále ještě taková oblast, ve které se nikdo pořádně nevyzná,“ vysvětluje. Vracíme se k otázce každodenního poslechu hudby. Doma mám slušné bedny. Přiznávám však Charlesovi, že jen málokdy můžu hudbu poslouchat kvalitně. Buď v pozadí brečí dítě, nebo se soused s holkou hádají, pod oknem projede auto. Nebo je od souseda slyšet, že se zase s holkou usmířili. Podle Charlese se hudba má poslouchat nerušeně. Ideálně ve speciální místnosti. Sám ji říká „holyroom“. Svatyně. SÁM ŽÁDNÝ HOLYROOM nemám, ani žádný sound systém od značky Kharma. Charles mi ale doporučil udělat si hodinu času a vrátit se do Voix s vlastními CD a poslechnout si je na jeho Kharma systému. A tak se stalo. O týden později sedím na stejné pohovce. Předchozí večer jsem stál skoro hodinu před regálem a vybíral, co si pustím. V showroomu pak zavírám oči a poslouchám. Nejdřív něco z alba Blowback od Trickyho, jehož hlas na Kharmě zní asi tak milionkrát strašidelněji než doma. Slyším několik vrstev jeho hlasu z různých stran, v pozadí zvuky, které tam předtím nebyly. Pokračuji prvním albem Foo Fighters. Basy znějí odjinud než bicí. Přede mnou stojí celá kapela – i když vím, že desku nahrával Dave Grohl sám. Album, které poslouchám víc než dvacet let, poprvé slyším pořádně, čistě, prostorově. Živého Grohla vidím před sebou u skladby All Apologies od Nirvany. Dave řádí, kopák zní hodně zespodu, virbl mám asi dvacet centimetrů před očima a hi-hat je hned vedle jako v realitě. Největší překvapení zažívám u desky legendárního basisty Mikea Watta s názvem Ball-Hog or Tugboat. Je na ní asi dvakrát tolik nástrojů, než kolik slyším doma – vnímám všechna banja, basy i mandolíny. A následuje velké finále: na Kharmě zkouším klasiku – Nessun Dorma s Jonasem Kaufmannem. Před sebou mám celý orchestr, různé sekce přesně umístěné jako v koncertní síni. Zážitek to je tak mocný, že nebudu zastírat, ale po tváři mi tekly slzy. Za co zákazník ty miliony vlastně platí? Proč je Kharma tak pekelně drahá? „Z největší části je to kvůli materiálu,“ odpovídá Charles klidně. Nic z toho, co třeba na velkém reproduktoru řady Kharma Exquisite vidím, nelze koupit v obchodě. „Ta střední část, kterou vidíte, je vyrobena ze speciálních diamantů, jsou široké jako lidský vlas.“ Střední reproduktor měří patnáct centimetrů a váží pouhých třináct gramů. Skoro neuvěřitelné. Kabinet reproduktoru je navržen tak, aby „byl pravým opakem hudebního nástroje“, jak líčí Charles. „U kytary je to dřevěné tělo, které jí dává zvuk. Ale u reproduktoru nechci, aby kabinet měl nějaký zvuk. Nesmí vůbec rezonovat.“ Dvanáct milionů mi na účtech v Karibiku neleží. Neplánuje Charles dělat třeba někdy sluchátka, aby se dala vzít s sebou aspoň malá reprodukce Kharma zážitku? „Pravidelně mi to nabízejí, investoři by do toho vrazili hodně peněz, protože se na tom dá dobře vydělávat, ale já tohle nedělám kvůli penězům.“ Kromě toho, sluchátka už jednou vyrobil. „Zrovna dnes se mi o tom zdálo, a asi jsem to zatím ještě nikomu v rozhovoru neřekl.“ Když byl malý kluk, vyrobil si je z holandské verze stavebnice Merkur pomocí dvou baby monitorů. Znělo to prý hrozně.

S Charlesem jsme poseděli v pražském showroomu Voix, který navrhl od podlah po strop – koberce, tapety, pohovky, dokonce větrání pro topení, všechno vymyšleno tak, aby nerušilo poslech hudby. A upřímně, pokud máte hi-fi soustavu za dvanáct milionů, nechcete, aby vám něco kazilo zážitek.

 

ForMen CZ ● Autor: Jan Krčmář ● Rubrika: mistr zvuku METROPOLIS

Přehled článků